13. srpna 2016

Haruki Murakami na třetí

Ahoj!

Tak jak se máte? Já přemýšlím, že během srpna „překopu“ vzhled blogu, taky pořád jezdím do Prahy a dívám se na seriály (doporučuji Most – je to boží severská krimi). A taky čtu. Hodně. Vlastně až moc. Zrovna nedávno jsem konečně přečetla Harry Potter And The Cursed Child. Hned jsem si zamilovala mladého Albuse Pottera, Scorpius Malfoy byl neskutečně kouzelný, a ještě víc jsem propadla Harrymu a Dracovi. A víte co? Zase mě dojal Snape. Každopádně mi bylo po přečtení poslední věty hrozně smutno, že to dobrodružství s Potterem končí. Ale určitě bych chtěla vidět, jak tenhle příběh působí v divadle.

A ještě jsem nedávno četla Krávu nebeskou - příběh napsal David Duchovny aka můj milovaný agent Fox Mulder. No a jak už napovídá samotný název, není to žádné vrcholné literární dílo. Ale bylo to příjemné odreagování a četlo se to skoro samo.

Taky jsem přečetla tři knížky, které napsal Haruki Murakami. (A právě o těch knížkách má být článek.) Historicky první Murakamiho knížkou, kterou jsem přečetla, byla Kafka na pobřeží (o ní jsem článek napsala už před rokem), a jeho styl psaní se mi zalíbil natolik, že jsem se nemohla dočkat těch dalších kousků, které mi ležely v knihovně. A ačkoli to bylo nečekané, četla jsem je od té, co se mi líbila nejméně, až po tu nejlepší.



Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Možná vás to překvapí (i když spíš ne), ale hlavní postavou příběhu je Cukuru Tazaki. Na střední škole se seznámil se svými čtyřmi nejlepšími kamarády (2 chlapci a 2 dívky) a po několik let byli nerozlučná parta. Všichni měli 'barevná' jména: Akamacu ("Aka") - Červená borovice, Ómi - Modré moře, Širane ("Širo") - Bílý kořen a Kurono ("Kuro") - Černá pláň. Jenom Cukuruovo jméno bylo bezbarvé (Cukuru - tvůrce) a vždycky mu přišlo, že mezi ně nějakým způsobem nezapadá, že není ničím výjimečný.

Pět kamarádů spolu trávilo veškerý volný čas. Po skončení stření školy se všichni vydali na univerzitu - Aka, Ómi, Širo a Kuro zůstali v rodném městě, jen Cukuru se odstěhoval do Tokia. Po nějaký čas šlo všechno dobře a přátelé se s Cukuruem sešli vždy, když přijel domů. Jednoho dne se mu ale neozvali. A když se jim snažil Cukuru dovolat domů, tak mu příbuzní řekli, že jeho kamarádi nejsou doma. Jednou mu však odpověděl Aka a řekl mu, že nikdo z nich se s ním už nechce a nemůže stýkat, že je to jejich společné stanovisko.

Cukurua tato událost trápí po několik dalších dlouhých let a ovlivňuje ho i jako dospělého muže. Jeho přítelkyně Sára mu řekne, že cítí, že si v sobě pořád nese nějaké nevyřešené záležitosti, a tak s ním nemůže být, dokud se s tím nezkusí popasovat. Cukuru jí řekne svůj příběh a na její popud se rozhodne zjistit, co se tehdy stalo.

Tak a víc neřeknu, abych "nespoilerovala". Každopádně se mi tahle knížka líbila daleko méně než ty následující. Docela se mi líbila zápletka, ale následné rozuzlení mě zklamalo. K dočtení mě táhlo akorát to, že jsem chtěla zjistit, proč se k Cukuruovi otočili jeho přátelé zády.



Muži, kteří nemají ženy

Tato knížka je souborem povídek, které vyprávějí o mužích, kteří nemají ženy. O mužích, kteří o ženu nenávratně přicházejí nebo ji ztrácí. V několika krátkých příbězích se setkáváme s hercem, plastickým chirurgem, studentem, spisovatelem či majitelem baru. Možná to vypadá, že nemohou mít nic společného, ale v Murakamiho povídkách všichni ztratí osudovou lásku.

Na Murakamim se mi líbí, jak ve svých knížkách naráží na díla jiných autorů - v jedné z povídek pracuje s postavou Řehoře Samsy z Kafkovy Proměny - nebo jak zmiňuje názvy různých skladeb ("vůbec" si podle něj nesestavuji playlisty). Taky obdivuji, jak autor dokáže propracovat postavy. I přesto, že jsou příběhy krátké, rozhodně nemáte pocit, že by jim něco chybělo. Máte děj, zápletku a něco vás donutí vcítit se do toho, jak se postava cítí. Neočekávejte žádný "happy end", ale většinou ani nijak tragický závěr.

Knížka Muži, kteří nemají ženy se mi líbila o dost víc než Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování. Každou povídku zvlášť jsem většinou přečetla na jeden zátah, protože jsem se nemohla odtrhnout. Ale po každé povídce mi bylo hodně smutno. To víte. To je ten soucit s postavami.



Norské dřevo

Tak a konečně jsme u poslední knížky, kterou jsem od Murakamiho četla! Norské dřevo jsem si záměrně přečetla jako poslední, protože se říká, že je nejlepším kouskem Murakamiho tvorby. Splnila má očekávání?

Hlavními postavami jsou Tóru a Naoko. Znají se už od střední školy, kdy Naoko chodila s Tóruovým kamarádem, který později spáchal sebevraždu. A kolem toho se vlastně točí i vztah Tórua a Naoko. Tóru se do Naoko zamiluje, ale je jeho láska opětovaná? Naoko jednoho dne napíše Tóruovi, že odjela do sanatoria v horách, aby se uzdravila a vyřešila problém, který se odehrává v její hlavě. Mezitím se Tóru seznamuje s Midori, která chodí na stejné přednášky jako on. Stávají se přáteli, ale po čase se Tóru nevyhne otázkám. Miluje Midori? Miluje Naoko? Je ochoten čekat, až se uzdraví? A uzdraví se vůbec někdy?

Prvně mě knížka nijak nezaujala. Příběh mi přišel docela nezajímavý a trvalo mi, než jsem se začetla. Nijak jsem nechápala, co na té knížce všichni mají. Ale po chvíli jsem se nemohla odtrhnout. Nejspíš jsem si nezamilovala ani Tórua a ani Naoko nebo Midori, ale zamilovala jsem si ty maličkosti, které obnáší ten styl, kterým Murakami knížku napsal. Tóru sedí v kavárně, vzpomíná na Midori, a autor najednou jakoby nic podotkne, že na okně stála vázička se sasankami. A asi právě ty maličkosti způsobily, že se mi Norské dřevo líbilo daleko víc než předchozí dvě knížky. Jo a taky ty písničky od The Beatles, které v příběhu Murakami zmiňuje.



A jsme u konce! Vím, že jsem s tím psaním a přidáváním článků hrozná. Nebo alespoň s tou pravidelností. Rozhodně bych chtěla články přidávat častěji a klidně i kratší, protože ty slohy, co sem píšu, jsou extra dlouhé, ale tak snad to tentokrát ještě přežijete. Jsou to přece 3 recenze v jednom článku. Každopádně doufám, že se vám článek alespoň trochu líbil, nebo že jsem vás alespoň trochu nalákala, abyste si něco z Murakamiho tvorby přečetli.

Mějte se krásně!

Evča

2 komentáře:

  1. Krásné sepsané. Mě jsi tedy hodně zaujala tím příběhem Bezbarvého Cukuru, to by mohlo být dobré, i když ty říkáš, že tě rozuzlení zrovna nenadchlo, tak ve mně to vyvolalo silné tajemství a hodně to láká. Horské dřevo... To mě nějak nezaujalo a soubory povídek moc nemusím, ale díky za tip. Po té první knize se rozhodně podívám. :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! :)
      A ten Bezbarvý Cukuru není špatný, ale jak říkám, nakonec mě to docela zklamalo.
      Ty povídky nebyly špatné a Norské dřevo možná zní nudné, ale vážně je to docela dobré. :)

      Vymazat