Šance pro poezii

Řadím se mezi ty lidi, kterých se poezie dotkla jen velmi okrajově. Tedy ovšem pokud nepočítám nějaký ten Špalíček; ty básničky, které jsem se učila povinně nazpaměť; nebo ta díla, o kterých se učíme ve škole. A i když mi ta moje léta, která trávím ve škole, poezii znechutila, rozhodla jsem se, že jí dám přece jen nějakou šanci.

Nemá cenu počítat, kolikrát jsem se ve článcích zmínila, že jedním z mých nejoblíbenějších autorů je Jack Kerouac. Už od té doby, co jsem si přečetla jeho knihu Osamělý poutník, jsem měla nutkání přečíst si alespoň nějaký kousek z jeho sbírky poezie. Přestože mi to trvalo pár týdnů, než jsem se k tomu skutečně odhodlala, tak se povedla. První knihou plnou poezie se staly jeho Rozprášené básně (Scattered Poems).

Přiznávám se, že jsem z prvních stránek vůbec nevěděla, jestli tu knížku budu chtít dočíst. A proč? No... Řekněme to tak, že jsem z těch prvních básní byla tak trochu nesvá a červená až.... no, až za ušima. (Chápeme, ne?) Nicméně už to beru jako součást jeho osobnosti, jeho tvorby a Beat Generation obecně. 

Musím ale říct, že zbytek knížky mě naprosto učaroval a rozhodně jsem nečekala, že se mi knihu podaří přelouskat během pár hodin za jeden jediný den. Stejně jako Kerouacova próza je i jeho poezie velmi specifická, ale psaná velmi čtivě a zajímavě. Dosud mi na poezii nejvíce vadilo to, že jsem ji prostě nechápala. Nechápala jsem, co tím chce autor říct. Proto mě skutečně nadchlo, že tomu pro tentokrát bylo jinak. Kerouac je zkrátka jako otevřená kniha a jeho myšlenkové pochody jsou úžasné. 

Tohle pěkné bílé město
na druhé straně země 
nebude pro mě
už nikdy k mání.
Viděl jsem,
jak se nebe stěhuje
a řekl jsem: "To je konec",
protože jsem byl unavený
ze všech těch znamení.
A kdykoliv mě budeš 
   potřebovat,
zavolej,
   budu na druhém
             konci
čekat
   u poslední zdi.

   

Jedinou vadou - nechci říct, že knížky, protože to je nejspíš nějaký můj vnitřní blok - je "západní haiku".

"Haiku vynalezli a zdokonalovali japonští básníci několik století a má to být úplná báseň o sedmnácti slabikách, která obsahuje ucelenou vizi života ve třech krátkých řádcích. "Západní haiku" nemusí dodržovat sedmnáctislabičné schéma, protože západní jazyky mohou jen stěží napodobit pružnou japonštinu. Navrhuji proto, aby "západní haiku" prostě vyslovila něco obsažného ve třech krátkých řádcích v nějakém západním jazyce."

Vadou je pro mě to, že haiku prostě a jednoduše nechápu. Vždyť je to v podstatě jedna jediná věta napsaná na tři řádky. Jak si z toho mám odnést něco víc?

Ptáci zpívají

   ve tmě

prší a svítá.

Druhou knihou, která měla podnítit moje zalíbení v poezii se stal Evžen Oněgin od Alexandra Sergejeviče Puškina. Dalo by se říct, že četbou této knížky jsem spojila příjemné s užitečným, protože jsem si ji vybrala jako maturitní. Tentokrát jsem ji ovšem nepřečetla za pouhý den, ale trvalo mi to o nějaký ten den déle.

To co má pro mě Evžen Oněgin společného s Rozprášenými básněmi je to, že jsem je bez problémů pochopila a nemusela jsem pátrat po tom, co tím chtěl asi básník říci.

Evžen Oněgin je román psaný ve verších. Hlavním hrdinou je - nečekaně - právě ruský šlechtic Evžen Oněgin. Má dobré postavení, je bohatý a společenský. Když Vám hodně, ale opravdu hodně krátce shrnu, o čem román je, tak je o tom, že Evžen přijíždí se svým přítelem Lenským na venkov, kde žijí dvě sestry - Olga a Taťána. Lenskij se okamžitě zamiluje do Olgy a Táňa se zamiluje do Oněgina. Táňa mu napíše dopis, kde vyjádří své city, které k němu cítí. On její lásku však odmítá. Na jednom plese se Evžen věnuje Olze a raní tak Lenského i Táňu. Lenskij Evžena vyzve k souboji, avšak umírá. Po letech se Oněgin opět setkává s Olgou. Pisatelem dopisu je však tentokrát on, a je zároveň tím, kdo se vypisuje ze svých hlubokých citů, které k ní chová. Táňa mu vrací to pokoření, které jí způsobil a odmítá ho, neboť je již několik let vdaná.

Když Tánin list však držel v ruce,
Oněgin živě dojat byl.
Nad slovy, vydechlými v muce,
v roj myšlenek se pohroužil.
Jak obraz Tánin zapomněti,
vzhled unylý, tvář s bledou pletí;
v nevinný, konejšivý sen
ho ukolébal dopis ten.
A snad že na tu chvíli snivou
v něm po lásce se vzkřísil hlad.
On ale nechtěl oklamat
tu čistou duši důvěřivou.
Teď v alej snad vás vésti smím,
kde Taťána se sešla s ním.

Tak teď jsem si "zaspoilerovala" jako ještě nikdy. Přesto doufám, že Vám to zas tak moc nevadí, a že to nějakým způsobem překousnete.

Ovšem co mi vadí na tomhle příběhu je to, že Evžen Táňu miluje už když čte její dopis, ale odmítá ji, protože ví, že by s ním nebyla šťastná. Na jednu stranu ho chápu, ale na druhou stranu s ní mohl být šťastný. Kdyby ji tak neodbyl, tak ten jejich příběh mohl skončit jinak. Ale dost těch úvah "co by, kdyby". 

Takže na závěr bych asi řekla, že pokud se chcete seznámit s poezií a teprve se s ní tak trochu "oťukáváte" (hrozné slovo, ale co nadělám), tak Vám rozhodně doporučuji tyhle dvě knihy, protože:

1. jsou srozumitelné;
2. aspoň trochu si zvyknete na ty veršíky;
3. přesvědčí Vás, že poezie není tak šílená;
4. vzbudí ve Vás nutkání přečíst si další.

Doufám, že jsem k sobě tímhle článkem nalákala i další "amatéry" a objevitele světa poezie, a že mě v tom nenecháte samotnou. 

A vy, co už jste v poezii zběhlými čtenáři, jaké knihy nebo autory byste doporučili? S čím je podle Vás nejlepší začít?

Děkuju, že jste si článek přečetli. A jestli se Vám líbil, tak sdílejte, posílejte dál a především čtěte dál tenhle blog, protože věřím, že si tu každý najde něco, co ho zaujme.

Evča