Se Starbucks na cestách VII.

Jeruzalém aneb článek se Starbucks na cestách bez Starbucks hrnku

Na tomhle místě klasicky bývá popsaný hrnek. Přední a zadní strana. 

Jenže hrnek nemám a dle mého hledání ani Starbucks v Jeruzalémě není. 

Můžu se mýlit, ale počítám, že mám pravdu 

Vcelku jde o to, že se tenhle článek vymyká. 

Jak jsem již zmínila, tím že Starbucks v Jeruzalémě (na 95%) není, nemám tím pádem hrnek a korunou všeho je, že jsem v Jeruzalémě nikdy nebyla.

Každý má nějakou vysněnou zemi, město nebo cíl. 

Pro mě je to Jeruzalém. 

Tahle touha mě přepadla před pěti lety. Nejsem si jistá proč nebo kde se touha vzala. 

Jestli jsem začala po Jeruzalémě toužit postupně nebo jsem jednoho rána otevřela kukadla a mozek mi dal signál, že Jeruzalém je městem mého srdce. 

Plno lidí Jeruzalém vidělo dřív než já, ale jeden člověk o tom poslední dobou vypráví. Došel totiž do Jeruzaléma „po vlastních“.

Fenomén poutí - 40 dní pěšky do Jeruzaléma

Poslední rok si říkám, že kdybych nebyla béčko, tu krosnu bych si sbalila a tramtadadá kamsi do neznáma. 

Inspirací mi bylo v této době hodně skloňované jméno poutníka Ladislava Zibury.

Láďa Zibura, mladý muž, který vykonává poutě, od doby kdy maturoval, je dle svých slov kavárenským povalečem. To jsem se dozvěděla naživo při jeho stand up projekci v pražském Světozoru.
Jisté očekávání, že projekce nebude plná historických fakt a těžko zapamatovatelných informací jsem měla již při rezervování lístků.
Ale takovou nálož jsem nečekala. A světe div se! Byla to nálož humoru, sebekritiky, nadsázky a nadhledu.
Kdybyste zavřely oči, jste schopni zapomenout, že nesedíte ve vyprodaném sále, ale u kamaráda doma, který se zrovna vrátil z cest a pozval vás domů na „jedno“ – kafe, víno, pivo – doplňte sami.
Těch 40 dní pěšky do Jeruzaléma, 1 400 km nám bylo naservírováno s vtipem a grácií. Jako kdyby to ani nebylo tak hrozné.
Jako kdyby těch 1 400 km prezentovalo pouze těch několik puchýřů, které rostly a bolely jako těžká kocovina.
Jako kdyby ty kilometry nebyly prošlapány v dusném horku bez dostatku vody a bez otazníku, kde bude strávena nadcházející noc.
Jako kdyby se neudálo pár ošklivých okamžiků a bez ekzému v místech, kde popruhy batohu řezaly jako čert.

Jenže celé to uťapané vyprávění jednoho poutníka ve vás zanechá velmi silné dojmy.
Že když nic nemáte, nemůžete o nic přijít (ani mapu).
Že když něco potřebujete, nesmíte se stydět říct.
Že ti, kteří to mají nejméně, chtějí nejvíce pomoci.
Že nemusíte umět cizí řeči, protože lidé si dokážou porozumět i bez mluvení.
Že nejdůležitější je lidskost – síla bytí, cítit, že je s vámi další osoba.
Že se dokážete naučit být sám, protože dokud neumíte být sám, neumíte být ani s ostatními lidmi.
Že lidé jsou buď dobří anebo zlí.
Že cesta může být i cíl.
Že zážitky vám už nikdo nikdy nevezme.
Že musíte být smířeni s tím, že žádná odměna na konci cesty vás nečeká, odměnou vám je samotná cesta.

A nikdo vás nepochválí! Kdo taky? Vy jste chtěli jít na pouť/cestu, vy jste chtěli prožít všechny ty zážitky, vy jste se chtěli „hecnout.“ Musíte umět pochválit sami sebe, protože nikdo jiný to za vás neudělá.

Dvě hodinky na „přednášce“ utekly jako voda. Bránice mě bolela od smíchu ještě druhý den a myslím, že každý můj rozhovor končil nebo začínal zážitky z poutě (kterou jsem nevykonala).
A pokud se na přednášku nedostanete, nezoufejte. Láďovi Ziburovi vyšla nedávno stejnojmenná kniha, kde se více rozepisuje o svých prošlapaných botách a neutuchající žízni.
Přelouskala jsem ji během týdne a doplnila mi některé otázky a mezery, které mě zajímaly a nebyly na projekci zmíněné. Díky Lujšo za super dárek!
Jo, a je stejně vtipná. A můžete si ji přečíst víckrát dokola. Což je velké plus. :)
Díky Lujšo za super dárek!

Takže letos povinně všichni na nějakou pěknou túru a mě držte palce, ať se výhledově, co nejdřív do Jeruzaléma podívám!
A vyroste tam Starbucks. Který tam určitě není (na 5%).

Katka