"Zajímá mě příběh, v jakékoliv formě."

Richard Skolek

Richard Skolek je český autor, který se narodil v roce 1987. Vystudoval překladatelství anglického jazyka. Mimo jiné se věnuje také publikování v časopisech a novinách. Kromě literatury se zajímá také o divadlo a hudbu. Je pravda, že jsme od něj nečetly všechno, ale my doufáme, že se ve vodách naší české literatury uchytí. Jsme rády, že jsme dostaly možnost dozvědět se o tomto milém a sympatickém člověku více a formou našeho zprvu poněkud rozpačitého a zmateného rozhovoru představit ho i Vám.

Dílo:

• Hubený nás nedostanou; rok vydání 2009
• Lehkonohé příběhy; rok vydání 2010
• Nesvlíkej se sama; rok vydání 2011
• Vzdechy a povzdechy; rok vydání 2014

Rozhovor:

Od kolika let píšeš a co tě ke psaní přivedlo? Co tě zrovna na psaní zaujalo?

Píšu zhruba od čtrnácti, hodně mě tehdy bavilo fantasy a sci-fi, takže jsem se snažil napsat fantasy román, ale byla to naprosto příšerně napsaná kopie Tolkiena. Zajímá mě příběh, v jakékoliv formě. Chci být v napětí, chci to hltat, chci, aby mě knížka tak pohltila, že nepůjdu spát 

Ve škole nás postupně provází všemi slohovými styly. Fejetony, vypravování, úvahy, popis a spousta jiných. Jaký jsi měl k téhle látce na škole vztah?

Paní profesorku, kterou jsme měli na češtinu, mám pořád moc rád, ale ke slohu jsem rozhodně nikdy kladný vztah neměl. Myslím si, že je vyučovaný špatně a nedostatečně, potřeboval by víc prostoru. Z takových těch klasických slohových žánrů mám rozhodně nejblíž k fejetonu.


Kdo je tvůj oblíbený autor? Kdo tě nejvíce zaujal? Máš ohledně psaní nějaký vzor?

Oblíbený autor se mění, uchvátil mě třeba George Martin, Charles Dickens, Orson Scott Card nebo Karel Čapek. Každý z nich má něco, co se mi líbí a co bych chtěl umět. Žádný vzor ale nemám, řídím se jenom tím, co bych chtěl číst sám, a snažit se tomu svým psaním přiblížit. A nekopírovat nikoho jiného, což je někdy těžké.


Dozvěděly jsme se o tobě přes nakladatelství Backstage Books. Jak ses k nim vlastně dostal? Jak začala Vaše spolupráce?

Dala nás dohromady kamarádka, která mi o nich řekla. Zkusil jsem jim napsat, ale dlouho nebyl projekt, na kterém bychom mohli spolupracovat, až teď Vzdechy a povzdechy.


Píšeš do časopisů, do novin a vychází ti knížky. Co tě baví víc? Je v tom pro tebe, jako pro spisovatele, nějaký podstatný rozdíl?

Z mého pohledu to je nesrovnatelné. Asi každý spisovatel chce psát a vydávat knížky, noviny a časopisy jsou periodická, pomíjivá věc, drobnost, zatímco kniha je obrovský úspěch, tím spíš v dnešní době a v této zemi. Takže z časopisů a novin mám radost, občas i nějaký malý přivýdělek, ale srovnávat to určitě nejde.

Nedávno jsme se začetly do tvé knihy Hubený nás nedostanou, a hned podle názvu první kapitoly "Jak mě vyhodili z mateřské školky" jsme si říkaly, že tohle zkrátka nemůže být špatné a vážně není. Ale hned nám v mysli vytanula jedna otázka. Je něco z toho podle skutečnosti?

Děkuju. Většina děje je opravdu podle skutečnosti, jen jsou tam obvykle nějaké "dramaturgické" zásahy, aby to pěkně plynulo. Ze školky mě opravdu vyhodili, jen jsem tam chodil asi dva měsíce a příhody, které jsou v prvním fejetonu popsané, se tím pádem nestaly během dvou dnů. Právě v tom jsou většinou ty zásahy - změna jmen, omezení postav na dvě nebo tři, zrychlení děje a podobně, ale většina příhod má reálný základ.


Nyní ti bude právě u již zmíněného nakladatelství Backstage Books vycházet nová kniha. Mohl bys ji čtenářům nějak představit? Na co se můžeme těšit a co od ní můžeme očekávat?

Je to myslím docela neobvyklá básnická sbírka o vztazích. Je tam humor, satira, je tam i smutek, to má vyjadřovat ten název. Není to taková ta klasická abstraktní poezie, je to velice upřímná zpověď a zamyšlení. Myslím, že je především pro mladé, ale těžko říct, na starších čtenářích jsme ji nezkoušeli. Každopádně to není obvyklá patetická oslava lásky ani tragické hořekování - je to rozjímání nad vztahy, nad tím, o čem se v milostné poezii obvykle nemluví.


Máš nějaký cíl ve své budoucí kariéře? Chceš být stále spisovatelem? Co chceš jako spisovatel dokázat?

V našich podmínkách si bohužel člověk jako spisovatel nic nevydělá, takže zatím musím psát po nocích a živit se jinak. Mám ale sen, že by mě jednou moje knihy mohly uživit a že bych se mohl na stará kolena věnovat výhradně psaní - otázka je, jestli se toho dožiju a jestli ještě budu mít nějaké nápady.


Studoval jsi překladatelství anglického jazyka. Jak ses zrovna k takovému oboru dostal?

V podstatě omylem. Myslel jsem si, že když budu studovat češtinu, naučím se tam psát, což byl veliký omyl. Vzal jsem si k ní hned na začátku ještě angličtinu, měl to být jenom takový nenápadný přídavek, ale češtinu jsem po roce znechuceně opustil, zatímco do angličtiny jsem se zamiloval. Po dokončení bakaláře bylo překladatelství jasnou volbou.


Mimo literatury se věnuješ také divadlu a hudbě. Jak se tyhle dvě oblasti dotýkají tvého života? Ovlivnily tě i jako spisovatele?

To už je minulostí. V divadle jsem hrál několik let, ale neviděl bych tam nějakou spojitost; v hudebkách jsem bez nadsázky strávil mládí a myslím si, že mě to určitě z hlediska literatury ovlivnilo, ačkoliv nedokážu říct jak nebo v čem. Do divadla nebo na koncert dodnes zajdu moc rád, ale chci se věnovat psaní - času přece jenom v dospělosti není tolik a jedině u psaní jsem měl pocit, že ze mě někdy něco může být. Dokud člověk píše různé sbírky, ještě to nějak jde, ale jakmile chce napsat román, vyžaduje to velké úsilí a soustředění, to ostatní zkrátka musí jít stranou.


V současné době je spousta začínajících autorů a lidí, kteří by chtěli psát. Je tu něco, co bys jim vzkázal? Nějaká rada, doporučení nebo alespoň nějaké povzbuzení?

Ono je těžké poznat, jestli to, co píšu, je skutečně kvalitní a "vydáníhodné". Nedá se v tom ale spoléhat na nakladatele, ti dnes často jednají velice arogantně, nepřátelsky a neprofesionálně. Se svou druhou knížkou jsem různá vydavatelství obcházel skoro šest let, proto bych asi poradil hlavně jedno - nevzdávat to. Být pokorný, umět přijmout smysluplnou kritiku, ale nenechat se zdeptat. Pokud si člověk myslí, že je jeho kniha skvělá, vyplatí se za ni bojovat měsíce i léta.

Úryvek:

Hubený nás nedostanou
Rodinná diplomacie

Návštěva, to je v českých krajích něco jako rituál žravosti. Vždy znovu se divím, proč přede mne hostitelé staví tři druhy křupek a zákusky. Jistě, pojíst něco malého na chuť, to může požitek ze společenského styku pouze znásobit – nesmíme ovšem zapomínat, že právě onen společenský styk by měl být na prvním místě.

V naší rodině je situace obzvláště bizarní. Návštěva je pokrmy doslova zahlcena a po určité době propadá frustraci, poněvadž je jasné, že se do ní nemůže vejít ani čtvrtina nabízeného jídelníčku. K pití maminka servíruje exotický a velmi drahý druh ledového zeleného čaje, který naneštěstí všichni ostatní členové klanu bytostně nesnáší – jelikož však úsilí mateře rodu nelze jen tak přehlédnout (a jelikož by maminka brala jako osobní urážku, kdyby nám její výběr nesedl), děláme již několik let jakoby nic a nenáviděný čaj potměšile nabízíme hostům.

Pro členy naší rodiny je situace vůbec podstatně závažnější. Ačkoliv jsou totiž vystavené dobroty oficiálně pro všechny, my si vzít nesmíme (protože i když návštěva přejedeně funí a přísahá, že brzo praskne, musíme ji pobízet a další jídlo do ní vpravovat klidně i násilím). Maminkou nastolená politika je nevyčerpatelným zdrojem konfliktů, protože stařešinové rodu se v tomto bodě prostě neshodují. Tatínek totiž obvykle cítí, že bychom měli hosty ušetřit trapné situace („Jezte, ať to zase nemusíme vyhazovat!“) a kolegiálně jim pomáhat po celou dobu požívacího aktu.

Největší bouřka však obvykle přijde poté, co návštěva odejde. Pochutiny na stole zůstávají ještě několik dní, aby celou rodinu doslova mučily. Embargo na ně platí dál a kdo se jich dotkne, je maminkou perzekuován. Marně jsme již stokrát argumentovali, že okoralé zákusky a vyschlé křupky na stole umírají zcela zbytečně – když je jednou něco pro návštěvu, nedá se nic dělat.

A tak si važme, když se Vám někdo nepokusí hned po Vašem příchodu zacpat ústa brambůrkami a když Vám neservíruje poslední speciality své domácí kuchyně. Někdy totiž dostanete něco mnohem, mnohem cennějšího – s někým si přátelsky popovídáte.


Tímto Richardovi děkujeme za rozhovor a přejeme mu hodně štěstí jak v kariéře tak v životě a ať se mu splní všechny jeho sny. Věříme, že o něm ještě hodně uslyšíme.

E & K