"Mluvím-li o městě, myslím tím Paříž, mluvím-li o státě, mám na mysli Francii, mluvím-li o zemi, myslím tím celý svět. Byl jsem vždycky myšlenkově před svými současníky."
- Napoleon Bonaparte
Přelom 19. a 20. století byl bohémskou revolucí v pařížských uličkách. Každý chtěl být umělcem, okem vidět a štětcem zachytit. Ale pak přišla sorta lidí, která chtěla zachytit, nejen co vidí, ale hlavně co cítí. Pocit v té chvíli. Vítejte na Monmarteru! Vychutnejte si příběhy dvou, mě blízkých, malířů. A pak si o nich přečtete víc. Budete to chtít. Věřte mi, mon cher.
Toulouse Lautrec „Riri“ zemřel. Jak krátké byly chvíle jeho spánku, a proto žil déle, déle než 36 let. 9. září 1901 odešel do víru dalších neznámých dobrodružství na zámku Malromé malíř Toulouse Lautrec. Mohl mít úžasný život, pln honů, koní, krásných žen a peněz. Jenže osud nebývá milostiv ani k vyvoleným, a poté co prožije opravdu láskyplné dětství, především díky svojí matce Adele, osud zasáhne.
Nejprve se stane první nehoda. Henri si zlomí levou nohu, zlomenina srůstá, ale je udivující jak pomalu a špatně. Pak druhou nohu. Na kluzkých dlaždicích Henri uklouzne a tento pád odnese další ošklivou zlomeninou noha pravá. Přichází další nečinnost a nehybnost. Pomalé srůstání, lámání již ucelených kostí. A jeho matka ví, že je něco špatně. Uvědomí si, že sňatek s otcem Henriho a jejich pokrevní vztah je možná příčinou nynějšího stavu jejího chlapečka. Že se hrabata mezi sebou v rodině žení po staletí. A teď za to ON bude trpět. Ano, a opravdu trpěl. Ve všech směrech. Zlomeniny sice nakonec srostly, ale Toulouse nikdy nevyrostl více než 152 cm a od svých 14 let do 18 let nevyrostl ani o cm.
Adele, jeho matka, viděla, jak se jí před očima mění její krásné děťátko v dospělého muže, s odulými rty, krátkozrakostí a holí, která byla nezbytnou pro jeho chůzi. Henriho otec, který proháněl kdejakou sukni a trávil více času v sedle na honech než se svým synem, byl jeho podobou zděšen a zklamán. Chtěl dědice, ne skřeta. Přičemž jak to tak bývá, pokud vás někdo odmítá, o to vy jeho lásku chcete více. Alphonse, Henriho otec, mu byl v dětství velkým vzorem a toužil po jeho uznání, jež mu bylo odepřeno.
Již jako malý chlapec maloval vše, co se dalo. Nejčastěji to byla právě Adele, kterou zachycoval mnohokrát s knihou v ruce, u krbu, venku na lavičce. Byla to bohabojná a velmi klidná žena. Malování pro něj bylo záchranou, stimul žít dál. Základy malby získal od hluchoněmého malíře, jež portrétoval jeho otce, Reného Princeteaua v Paříži. Nejen malováním, ale i Reného handicapem si uvědomil, že může a musí žít dál.
Čtvrť červených luceren. Život. Smích. Debaty. Barvy. Poezie. Líbeznost. Nuznost. Opravdovost. Přesunul se tam, kde všechny tyto pojmy bujely a křičely ze všech uliček, zdí i tváří. Montmartre! Návštěvou ateliérů akademiků Bonneta a Cormona se chtěl naučit klasické malbě, nicméně do jeho maleb vkládal sám sebe a moc chvály od mistrů nepobral. Ale získal přátelé -Henri Rachou, Emile Bernard, Vincent Van Gogh, Paul Gauguin, tito malíři patřili k nim. Začal objevovat tančírny, bary, kabarety a dlouhé hodiny v nich vysedával a maloval. Maloval pohyb, živočišnost a v bordelech, kde si získával důvěru lehkých žen, jejich každodenní činnost. Co může být pro ženu, jež prodává den co den své tělo intimnější, než chvíle, kdy si češe vlasy? Ale ony mu věřily, věřily tomu malému, skoro slepému pijákovi absintu, jež měl pořád nějaký ten „sous“ v kapse.
Pak přišel MOULIN ROUGE. Lautrec se zamiloval do tamní atmosféry, kdy pradleny po těžké práci přišly vyhazovat nohy vzhůru a točily své sukně ve víru kankánu do úplného vyčerpání. Měl, zde své stálé místo, byl váženým hostem. Pro druhou sezonu jej majitel Charles Zidler požádal o plakát, jež by prezentoval jeho podnik. Večer o Lautrecovi skoro nikdo nevěděl, ráno o něm věděl celý Montmarte a možná celá Paříž. Plakát, na kterém je znázorněna La Goulue (nenasytná) ve víru tance v jasných a nezvyklých barvách se stal hitem – lidé podpláceli lepiče plakátů nebo je strhávali, aby mohli mít tento výjimečný kousek doma.
Toulouse se stal „vynálezcem“ grafického designu. Montmartre, ale začal upadat. Stejně tak i Lautrec. Jeho zhrzenost a nenasytnost, až tyranské chování vůči přátelům, jej víc a víc zahánělo do nevěstinců, kde maloval jako smyslů zbavený. Více se opíjel, aby zapomněl na svoji samotu a na bolest v končetinách. Mezitím, ale začal vystavovat na Salonu nezávislých, jež založila skupinka „neuznaných“ malířů klasické školy, a zde s jeho obrazy slavil celkem slušný úspěch. I sám Degas potvrdil, že chlapec je od fochu.
A co láska? Láska byla Henrimu celý život odpírána. Byly tu dvě Marie, jedna divoká, bláznivá, která ho využívala, ale kterou on miloval. Ta druhá Marie byla modelkou, velmi s ním sympatizovala a stala se jeho milenkou, měli hezký vztah, ale že by jej Marie milovala? To ne. Konec tohoto vztahu Henriho zlomil. S jeho pitím, syfilidou, jež mu „věnovala“ Carmen alias Rezavá Roza, pomalu ztrácel rozum. Jeho matka Adele se o něj více a více strachovala a Toulouse, jež byl záchvatem deliria tremens sražen v pařížských ulicích byl internován do ústavu v Saint-James u Neuilly . Nemohl však v ústavu vydržet, maloval po paměti a byl na svoji žádost propuštěn. Matka najmula příbuzného Paula Viauda, aby jej hlídal a chránil před nebezpečím absintu. Lautrec si však našel své způsoby jak alkohol propašovat a tajně popíjet. Například dutá hůl mu byla komplicem. Jeho stav se zhoršoval mílovými kroky a Lautrech již tušil, že ze chřtánu pekla, jež se pod ním otvíralo, není úniku.
Poslední chvíle v Paříži věnoval signování svých nepodepsaných obrazů, poněvadž Alphonse, hrabě z Toulouse si nepřál, aby jejich rodové jméno bylo pošpiněno na malbách, kde jsou vyobrazeny nevěstince a noční život. Sám Alphonse, jehož heslem by mohlo být: Všichni to děláme, ale nikdo o tom nemluvíme. Loučení, poslední pohled přes silné brýle na Monmartre, na Operu, na své přátelé. Ví, že ho zámek v Malromé uvítá s otevřenou náručí, kde na něj čeká Adele.
„Člověk musí umět sám sebe trochu snášet.“
To bylo jeho celoživotní heslo. Musel vydržet sám se sebou. Pomáhaly mu k tomu jeho malby, tahy štětcem, radost ze života ostatních, hledání přirozenosti v nepřirozeném. Hledal lásku. A nikdy ji nenašel. Jediný, kdo jej miloval, byla Adele, jeho matka, a to bezmezně a silně. V těch dlouhých a pro něj útrpných 36 letech, u ní, u své maman a jediné lásky, vydechl naposled.
Moulin rouge, Pierre La Mure
Nádherný román o zhýralé Paříži a životu nadaného malíře Toulouse Lautreca nenechá jedno oko suché. Myslím, že po přečtení Henriho miluje každý. A on si to zaslouží. Van Gogh Vincent se narodil. Jak velká byla jeho samota, jež ho soužila, pro něj dlouhých 37 let. 30.3. 1853, rok po smrti jeho jmenovce a bratra, se narodil Vincent Van Gogh do rodiny protestantského kněze. Chtěl být knězem a chtěl učit víru. Nicméně jak řekl Stephen Hawking:
„Nejenže Bůh v kostky hraje, ale občas je hází i tam, kde je nikdo nemůže vidět.“
Teologie mu nebyla osudem. Ze své domoviny v Nizozemí je otcem „převelen“ do Londýna, kde je v učení u obchodníka s uměním. Bohužel Vincent se napoprvé nešťastně zamiluje do dcery domácí a práci nevěnuje takovou pozornost, jakou by měl. Posléze dostává výpověď. Najde uplatnění jako učitel v nedělní škole a snaží se uchytit v tomto povolání. Pro něj je duchovenstvo velmi důležité a snaží se najít činnost v odvětví jemu blízkém. V „anglickém období“ čte velmi Dickense a je zaujat a zhrozen jak bídně je na tom pracující anglická třída a obyčejný lid. Ani v tomto zaměstnání dlouho nevydrží a vrací se zpět domů.
Pravdou je, že Vincent mnoho cestoval a u žádné činnosti dlouho nevydržel. Byla evidentní snaha „najít se“ - najít důvod proč existovat. Kreslit a malovat začal mnohem později než jeho kolegové. Plně se začal kresbě věnovat, když nastoupil na misionářskou cestu a byl kazatelem v Borinage, vesnice, kde převládalo hornictví. Zachycoval tvrdou práci, která se na jeho malbách a kresbách odrážela ve výrazech tváře, pozicí rukou, držení těl.
Zimní večery byly plné zoufalství a Vincent si uvědomoval, co mnozí v té době ne, že na světě jsou problémy mnohem větší, než množství peněz a počet krásného šatstva či milenek. Jeho obraz, to byla tmavá zem, barvy hlíny a udusané zeleně. Vzdával starým mistrům hold. Ještě na chvíli se vrátil ke své rodině, kde byl opět zklamán. Kdo jiný za to mohl, než žena, jeho ovdovělá sestřenice? Odešel. Objížděl rodnou zem, zastavil se i v Antverpách, poté na pobřeží. Románkem se starší prostitukou, kterou chtěl zachránit, a přitom i sebe, byl pohoršen jeho otec a mladší bratr Theo, který mu finančně vypomáhal. Odstřihnut od peněz bratra, se Sien vrátila na ulici vydělávat, a rok na to, s kamením v kapsách, utopila v řece.
Utopit lze více než tělo, utopena byla Vincentova naděje. Někdo ale na něj čekal, aby jej přijal s otevřenou náručí. Byla to ONA. Paříž. S Theem, jeho mladším bratrem odjeli do Paříže. V Nizozemí si prošel dalším zklamáním, kdy mu nebyl povolen sňatek s další starší ženou, a i ta drastickým počinem ukončila svůj život, strychninem… Vincent musel pociťovat, že se za ním táhne smrt a raději změnil ovzduší, pokoušel se zapomenout.
Rebelství impresionismu, vymazali z maleb prvky realismu. Barvy se šířily plátny a Van Gogh plně hltal nové možnosti míchání barev. Miloval kontrast, inspirací mu byly japonské grafiky. Zkoušel je kopírovat, ale pak svoje vlastní „Japonsko“ vytvářel v pařížských ulicích. Seznámil se zde s dalšími umělci z „hříšného kopce“ Montmartru: Edgarem Degasem, Camillem Pissarrem, Émilem Bernardem, Henrim de Toulouse-Lautrecem a Paulem Gauguinem. Právě s Paulem si byly nejblíže, spojovalo je podobné užití barev v malování. V Paříži však nemohl Vincent volně dýchat.
Chybělo mu modré nebe, nesouhlasil se sociálním cítěním svých soukmenovců. Francii však zůstal věrný. Provence, Arles. Žlutý dům. To byl jeho domov. Vyzdobil jej malbami slunečnic, obdivoval se tamější krajině. Pozval k sobě Paula Gauguina, aby mu byl společníkem jak v malování, tak v domácnosti. Ten neodmítl a spolu s Van Goghem se inspirovali navzájem v malbě. V těchto dnech se začali Vincentovi obrazy měnit, Theo, jeho bratr je považoval za krásné, leč zvláštní a nikdy netušil, co se bratrovi odehrává v hlavě, když tvoří. Maniodepresivní stavy dohnaly Vincenta s Paulem k prudké hádce, kdy vytáhl na Gauguina nůž. Tím samým nožem si později u sebe v pokoji uřízl kus ucha a věnoval je prostituce z nevěstince. Paul odešel. Vincent se nechal hospitalizovat v ústavu. Jeho pobyt byl klidný, leč s občasnými záchvaty, kdy se pokoušel zabít. Jednou to bylo, snězením olejové barvy, jindy ukradl petrolej do lampy a vypil jej.
Tvořil. Zpodobňoval zahradu, stromy, lidi, nebe, ptáky. A ta lehkost japonských grafik jakoby se přenesla do jeho tahů štětcem. Četl. Hltal Shakespeara a jeho tragédie. Velmi na něj zapůsobily a on si je předříkával před spaním. Už byl na konci svých sil. Ale čekala jej ještě jedna zastávka. Auvers. Další ústav, kde byl blíže svému bratrovi Theovi. Zde dosáhl vrcholu ve vlastní malbě a vrcholu svého života.
Deprese, ta bolí víc jak zlomenina. Cestou z pole si prostřelil hruď a nevnímaje, že umírá, došel do svého pokoje, kde se uložil ke spánku. Zemřel dva dny na to, s bratrem Theem u lůžka. Jeho poslední slova zněla:
„Smutek potrvá navždy.“
Samota a smutek. Dva věrné stíny, jež jej provázeli celým životem.
Žízeň po životě, Irving Stone
Neukojená žízeň po životě zachycena Irvingem Stonem v jeho románu. Van Gogh, který za svůj život nevydělal skoro nic, ale po přečtení musí mít váš obdiv. A zaslouží si jej. Sweet Paris.
Zde jsou cestovatelské tipy:
Muzea: Musée de l'Orangerie. Monet. Lekníny. Budete bez dechu.
Opera: Ne, opera jako opera, ale Opera a její podzemí. Znáte Fantoma opery?
Jídlo: Bagety! Všechny možné a hlavně! Ráno čerstvé!
Park: Jardin du Luxembourg
Film před Paříží: Velký flám
Výzva: Najděte v Paříži domy, ve kterých žili tito dva úžasní malíři
Katka
Žádné komentáře:
Okomentovat