50th Karlovy Vary International Film Festival

Asi jste zaregistrovali - ať už z fanpage na Facebooku nebo na Twitteru - že jsem byla od 3. do 6. července na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech (nebo prostě KVIFF - ale komu na tom záleží). A mně právě tyhle 4 dny přišly jako skvělý námět na článek.

Historie

Předpokládám, že KVIFF všichni znáte, a víte o něm alespoň minimum, ale já Vám sem stejně napíšu trošku té historie. A hlavně se prosím nelekněte těch letopočtů. Jsou tu jen pro zajímavost.

Tento festival se řadí mezi nejstarší na světě. První ročník proběhl v roce 1946 v Mariánských lázních, a až o rok později se přesunul do Karlových Varů. S komunistickým převratem v Československu v roce 1948 se zbrzdil slibný začátek jeho existence. Nesměly se promítat žádné filmy ze "západních zemí", a divákům tak byly k dispozici pouze prověřené a schválené snímky. V tomto roce byl zároveň udělen první Křišťálový glóbus (film Osvětim; režie Wanda Jakubowská), a festival se tak stal soutěžním. V letech 1953 a 1955 se festival nekonal. 

Od roku 1956 do roku 1968 se vývoj festivalu ubíral příznivým směrem. Došlo totiž k uvolnění komunistického režimu v celém Sovětském svazu, a festival tak divákům mohl nabídnout mnohem rozmanitější nabídku snímků. V roce 1956 festival získal označení A-festival, a zařadil se tak mezi nejlepší mezinárodní festivaly. V roce 1958 byl v Moskvě založen nový MFF, a tak Sovětský svaz rozhodl, že se tyto dva festivaly budou střídat. A protože v roce 1968 došlo k politickým změnám, začal se vývoj festivalu ubírat špatným směrem. Politický režim svrhl prestiž MFF na minimum. V těchto letech se festival přesunul do nově postaveného hotelu Thermal, který se stal jeho centrem (možná i symbolem) po několik dalších let - až do současnosti. 

Po revoluci roku 1989 byl festival osvobozen od politických a ideologických směrů, a mohl se tak znovu začít plně rozvíjet. Jenže to nebylo tak jednoduché. V roce 1990 si sice získal oblibu diváků tím, že promítal československé filmy, a že byl jeho čestným hostem režisér Miloš Forman, ale i tak se festival dostal do finančních problémů. 

V roce 1994 se do čela nadace, která zajišťuje fungování festivalu, dostává Jiří Bartoška. Festival se nejen jeho zásluhou mění od základů. A co se změnilo? Především to, že se MFF začal konat každoročně. Hlavním cílem zároveň bylo udělat z festivalu prestižní záležitost, proslavit ho a přilákat zvučná jména zahraničního filmového průmyslu. Panu Bartoškovi dodnes pomáhá sestavovat program představení známá kritička a publicistka Eva Zaoralová. A díky všem, kteří se na rozvoji festivalu podíleli se dnes dá srovnávat například s mezinárodními festivaly Cannes nebo Berlinale. 

50th Karlovy Vary International Film Festival

Jak už jsem se zmiňovala v úvodu článku, strávila jsem na KVIFF 4 dny. Bylo to poprvé, co jsem tam jela, a tak jsem měla velká očekávání (možná i proto, že ten letošní ročník je 50.). A já jsem ráda, že se ta očekávání naplnila.

Do Karlových Varů jsme přijeli v pátek odpoledne, takže už jsme neměli šanci koupit si na pokladně lístky ani na další den. A i když by se to mohlo zdát jako zklamání, není tomu tak, protože zahajovací den festivalu měl vskutku bohatý program. Od 17:00 začínal program na červeném koberci před hotelem Thermal. Někteří šílenci tam stepovali už 3 hodiny před začátkem jen proto, aby zahlédli své idoly. 

Nepochybně víte, že letošním čestným hostem festivalu, který si zároveň odnesl Křišťálový glóbus byl Richard Gere. Přiznávám se, že ve skrytu duše poblázněné filmy jako jsou Pretty Woman nebo Hachiko - Příběh psa, jsem doufala, že ho alespoň zahlédnu, ale nedávala jsem tomu velké šance. A víte co? Nakonec jsem stála přímo naproti vchodu do hotelu Thermal, i když ne v první řadě. Takže je v podstatě zázrak, že se mi v tom davovém šílenství, které vyvolal jeho příjezd, podařilo natočit 2 videa, kde ho vždycky hledám jako "tu bílou hlavu" (dobře, na jednom videu je i zblízka, když šel k nám → FANGIRLING!!!). A jestli někteří rádi posloucháte lidské hlasy, a zjišťujete tak, jestli se Vám toho člověka bude chtít vůbec poslouchat, tak prosím. Od něj byste si tím jeho basem klidně nechali přečíst návod k obsluze automatické pračky klidně i pozpátku, a stejně byste se nenudili. Kromě dokonalého Edwarda Lewise (Gerova postava ve filmu Pretty Woman) se však na červeném koberci objevili i další známé tváře, jako jsou například Jenna Malone (Hunger Games), Jiří Bartoška, Miroslav Donutil, režisér Jan Hřebejk, Dagmar Havlová nebo Jiří Macháček. 

Ještě ten den se v prostorech u hotelu Thermal konaly koncerty. Já jsem tak konečně měla šanci slyšet naživo mé dvě srdeční záležitosti - a to kapely Portless (bývalí Support Lesbiens) a Lucie. A i když to byl docela boj, tak hned z první řady. Oba koncerty by se dali popsat miliony slov, ale kdybych je chtěla popsat jen jedním, tak napíšu DOKONALOST. Kdybych chtěla být zlá, tak Vás tu asi potrápím videem z koncertu z mého mobilu. Dobře, ještě je dost slov, než se dostaneme na konec článku, takže si to ještě rozmyslím. 

Nicméně od kapely Portless zazněly jak skladby, které jsou známé už z dob Support Lesbiens (Sweet Little Something, Cliché, English Stereo), tak i ty nové, jako například 5.15 - titulní singl k filmu Hodinový manžel.

No a pak Lucie. Co k ní mám tak dodat? Vždyť už jen ten název kapely mluví sám za sebe. A navíc když se před koncertem modlím, aby zahráli Ameriku, a oni ji zahrají hned jako první písničku... Splněný sen! No a pak samozřejmě klasika jako Šrouby do hlavy (které si s nimi střihl i Jiří Bartoška), Černí andělé, Panic, nebo Sen. No nic, tak od tohoto koncertu radši pryč, než se článek změní v beznadějné tlachání a rozplývání 18leté holky. Ono už je ale pozdě, co? 

Další den se pokusím trochu zkrátit, abyste se tu nemuseli mořit nad kilometrovým článkem. Den č. 2 byl pro nás opět bez filmů, za to jsme strávili odpoledne u Domu ČT, kde byl naživo diskusní pořad s Jolkou Krásnou a Václavem Moravcem. Je mi celkem líto, že jsem nebyla přímo s nimi v místnosti, ale venku u plátna, protože když se nikdo z publika nedokázal ani po vyzvání (až na pár statečných - těm patří můj obdiv) na nic nezeptali, zatímco mně hlavou lítaly otázky jedna za druhou. A navíc... Jestli mě čistě náhodou vezmou na UK na žurnalistiku, bylo by fajn popovídat si s mým - možná budoucím - profesorem. 

Po skončení diskuzního pořadu a několika dílech Večerníčku jsem se opět dočkala setkání s mou oblíbenou kapelou Portless, která však tentokrát měla akustický koncert. Tenhle koncert se mi možná líbil o něco víc, než ten předchozí - asi proto, že byl menší, a já k nim měla blíž (ano, zase první řada, skoro nalepená k pódiu), a možná taky proto, že se mi podařilo ulovit si se zpěvákem fotku. Mně se sice ta fotka líbí, ale Vás tím mučit nechci. Každopádně jestli někdy budete mít šanci jít na koncert Portless nebo Lucie, tak si je nenechte ujít. Byla by to obrovská škoda!

A s Kryštofem (zpěváček vlevo) mám fotku!! 

Třetí den se konečně nesl ve znamení filmů! Prvním promítáním, které jsem navštívila, byla premiéra filmu Domácí péče od debutujícího režiséra Slávka Horáka, který film i s herci a ostatními, kteří se na filmu podíleli, představil. Co ještě prozradím je to, že hlavní roli ztvárnila herečka Alena Mihulová. Vedle ní si taktéž zahráli například Bolek Polívka nebo Táňa Vilhelmová. A protože Vám nechci říkat, o čem film je, tak Vám jen řeknu, že i když je to v podstatě smutný film, tak ty hlášky a černý humor, který tam společně se skvělými hereckými výkony najdete, je úžasný.

A aby toho nebylo málo, tak jen co jsme vyšli z kina, měl opět přijet Richard Gere. Takže to bylo už podruhé, co jsem ho měla šanci vidět. A kdo ho najde na fotce, dostane imaginárního zlatého bludišťáka.

Dalším filmem, který jsem viděla je Nenasytná Tiffany. A abych Vám to tak trochu přiblížila, tak je to horor, jehož anotace začíná slovy: "Vidlák Pepa, který pije rum, se vydá hledat poklad." Už jen ta anotace je sama o sobě spíš humorná, a o filmu ani nemluvě. Jediné, čeho se tam možná leknete, jsou některé zvuky, ale jinak nic. Na tomhle filmu zkrátka bylo vidět, že na něj tvůrci neměli moc velký rozpočet, nebo ho většinu dali na herce Leoše Nohu a Pavla Čtvrtníčka. Jako film pro zasmání je to ale docela dobré.

Poslední den jsem strávila opět v kině. Hned ráno jsem viděla korejský film Hledisko interpretace. A tak nějak nevím, jestli je to mnou nebo filmem, ale já ho zkrátka nepochopila. Byl sice hezky natočený, ale co ten děj? 

Druhým filmem, který jsem zhlédla byl dokumentární film Koza, který vypráví životní příběh romského slovenského boxera Petera Baláže. A protože se opět jednalo o premiéru, tak byl v sále přítomen i hlavní protagonista. Film byl celkově pěkný, ale je pravda, že jsem se chvílemi nudila, protože mě scény, kdy je minutový záběr na jednu silnici, kde se nic neděje a nejsou k tomu žádné zvuky, nebaví.

A posledním snímkem, který jsem na letošním KVIFF viděla, byl Humr (The Lobster). Tady prozradím, že film pojednává o nezadaných lidech, kteří se ubytují na 45 dní v hotelu. Jejich úkolem je najít si během té doby partnera, a pokud se jim to nepodaří, tak budou proměněni ve zvíře, které si sami vyberou. Podle toho jsem asi očekávala něco jiného, než jsem ve skutečnosti viděla. Nechci říct, že se mi film nelíbil, ale mám z něj takové rozporuplné pocity. Co by Vás na film ale mohlo nalákat je, že se v hlavních rolích objevují Collin Farrell a Rachel Weisz. 

A co Vy, moji milí čtenáři? Byli jste na KVIFF, nebo se tam teprve chystáte? A na jaké filmy se těšíte nejvíc?

Mějte se krásně, a obdivuji Vás, že jste článek dočetli až do konce. DĚKUJI!

Evča