To byla pane jízda!
Stejně jako všechno ostatní má i vážná hudba své odpůrce i příznivce. Sto lidí, sto chutí. V červnu 2014 probíhal již 19. ročník mezinárodního hudebního festivalu 13 měst, Concentus Moraviae. V našem městě proběhly v rámci tohoto festivalu dva koncerty, já však navštívila pouze jeden. I po těch pár měsících si tento den pamatuji docela jasně a ve skrytu duše doufám, že ani nikdy nezapomenu.
Koupit lístky na koncert, který se měl konat 18. června, bylo jako lov pravěkých lidí na mamuta. Velký cíl, ale jen málo příležitostí ho ulovit, než se vyplaší a uteče neznámo kam, kde ho uloví někdo jiný. Avšak mise se vydařila a lístky mi hned další den ležely doma na stole.
Nastala středa, den koncertu. Jen co jsem ráno přestala proklínat ten ďábelský stroj, který všichni známe pod jménem budík, a provedla své ranní, nikoliv čarodějnické, rituály, vydala jsem se do školy. Škola, to je epizoda sama pro sebe a já jsem vážně ráda, že to je jediná část dne, kterou si vůbec nevybavuji. Přesto však předpokládám, že to byl stejný stereotyp, jako středy předcházející. Když se však dopoledne přehouplo v odpoledne, tak pomalu, ale jistě, začínala ta zábavnější část dne. Jelikož se jednalo o docela významnou akci a konala se v divadle, tak jsme já i moje garde museli nějak vypadat. Proto jsem mamku vyrušila z jejího hlubokého popracovního spánku. Člověk by kolikrát řekl, že slyší motorovou pilu, ale… No, nechme to tak. Ty necelé tři hodiny, která jsme měly na přípravu uplynuly jako voda, a tak už byl čas jít.
Jako správný odchovanec Základní umělecké školy jsem se hned sápala po programu a s potěšením zjistila, že všechny skladby, které zazní už znám, stejně jako skladatele a účinkující. V sále si však nešlo nevšimnout i učitelek z již dříve zmíněného ústavu, které jsem zkrátka neměla ráda. Proto mi to tam přišlo jako v Lexikonu bájných tvorů a nestvůr. Mou pozornost však odvedly reflektory, které zacílily na čtyři prázdné židle. Za našeho potlesku vstoupilo na pódium Zemlinského kvarteto. Spustili nádhernou skladbu od Suka. V tu chvíli to vypadalo, jako když půlka sálu usnula. Lidé zavřeli oči a sklopili hlavy. Věřím, že pár z nich vážně usnulo, ale ten zbytek si vychutnával tu líbeznou harmonii.
Hlavní hvězdou však byl Josef Špaček, náš nejmladší koncertní mistr. Jeho talent a zvuk jeho houslí všechny odzbrojil. A jak zvládal tak rychle klouzat prsty po hmatníku, to byla pane jízda. Při jeho vystoupení však byly krásně vidět typy lidí v publiku. První skupina byli bájní tvorové z lexikonu, druhá skupina byli lidé, kteří mě toho za těch 7 let na ZUŠ hodně naučili a koncert si užívali plnými doušky a třetí byli šelmy, což byla skoro půlka sálu. Ženy a dívky všech věkových kategorií ho celou dobu pozorovaly pohledem lovce, který si vyhlíží svou kořist, a pomalu jim tekly sliny nad jeho vzhledem a řešily, zda je už mladý pán zadaný.
Koncert sice trval jen půl hodiny, ale byla to zábava. Při problémech s osvětlením se prokázaly zlaté české ručičky a profesionalita a vyrovnanost účinkujících. Věřím, že spousta lidí si tenhle zážitek ponese v srdci ještě hodně dlouho. Právě díky pánům ze Zemlinského kvarteta a panu Špačkovi stojí vážná hudba i za sebemenší pozornost.
Pozn.: Tohle je pouze příprava na slohovou práci a mně, jako každému správnému perfekcionistovi samozřejmě přijde, že by to mohlo být mnohem lepší.
Evča
Žádné komentáře:
Okomentovat