Moje čtenářské (zlo)zvyky

Ták, a je tu nový článek! Možná jsem se někde zmínila, že jsem teď byla na 14 denní dovolené (ta mi dnes skončila). Právě mám přečtené 3 ze 4 knížek, které jsem si brala s sebou. Kafka na pobřeží, The Perks Of Being A Wallflower a Dítě číslo 44. Teď už mi jen zbývá přečíst knihu Jacka Kerouaca – Dharmoví tuláci. Prvně jsem si myslela, že napíšu článek právě o těchto knihách, ale toho se dočkáte, až dočtu již zmíněné Dharmové tuláky. A navíc – právě o Kafce (nebo Kafkovi?) na pobřeží je předchozí článek.

A jelikož chci tu mezeru mezi posledním článkem a tím, než dočtu Dharmové tuláky, nějak vyplnit, tak jsem se rozhodla, že napíšu o tématu, které mi už delší dobu leží v hlavě.

Každý čtenář má nějaké své zvyky, něco, co už se chtě nechtě stalo jeho součástí. Součástí, které se jen tak nezbaví. Já mám takových zvyků hned několik.

1) Anotace

Jo, anotace jsou můj velký problém. Nevím proč, ale zkrátka je nemám ráda. Nikdy je nedočtu do konce. Jsem sice ráda, že se z nich dozvím, o čem daná knížka je, ale to jde napsat i tak, aby mi hned neprozradily pointu příběhu, ne? Proto si vždycky přečtu jen prvních pár vět, abych věděla, o kom knížka vypráví, kdy a kde se odehrává, a jaký je to vlastně žánr. Nevím proč, ale mně to vážně stačí.

2) První a poslední věta

Tohle jsou 2 kritéria, podle kterých si knížky vybírám. Stephen King totiž ve své knize O psaní: Memoáry o řemesle říká, že spisovatel musí psát tak, aby každá věta lákala čtenáře k tomu, aby četl dál. A rozhodně se nedá říct, že by tomu tak u všech bylo. Bohužel. Nevím proč, ale já tuhle mou „úchylku“ prvních a posledních vět miluji. Nedozvím se z nich, o čem příběh bude, ani jaký bude jeho konec, ale přesto v nich je něco magického. Třeba Vás o tom následující ukázka přesvědčí:

Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Karenina (první věta)

Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastna po svém.

Jack Kerouac – Na cestě (poslední věta)

A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím na starým rozbitým molu u řeky a sleduju to strašně dlouhý nebe nad New Jersey, cítím veškerou tu syrovou zemi, která se valí v jedný nesmírný mase až k západnímu pobřeží, myslím na všechny ty nekonečný cesty a nepřehledný spousty lidí, který na ní žijou a sněj, a v Iowě pláčou děti, protože, jak teď už vím, je v tý zemi nechávají plakat, a dneska nevyjdou hvězdy - copak nevíte, že Bůh je medvídek Pú? - a večernice se musí sklánět nad prérií a zalévat ji svým matným jiskřivým svitem těsně před tím, než zemi požehná svým příchodem ta nejtemnější noc, která zhasne všechny řeky, pohltí vrcholky hor a zahalí i to nejzazší pobřeží, a nikdo neví, co se komu stane, kromě toho, že bude každým dnem opuštěně stárnout, a já myslím na Deana Moriartyho, myslím i na jeho otce, starýho Deana Moriartyho, kterýho jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriartyho.

Haruki Murakami - Kafka na pobřeží (poslední věta)

A pak, když se probudím, patřím už do nového světa.

Tom Rob Smith – Dítě číslo 44 (první věta)

Protože se Marja rozhodla zemřít, zůstalo na její kočce, aby se o sebe postarala sama.

3) Tužka, „lepítka“ a sešit

To je od doby, co jsem četla Osamělého poutníka od Jacka Kerouaca, moje běžná výbava. Občas totiž v knížce najdu nějakou větu (nebo rovnou celý odstavec), který mě něčím hodně zaujal. V tu chvíli vezmu tužku, zatrhnu si určitou pasáž, do rohu stránky si nalepím barevný papírek, a nerušeně pokračuji ve čtení dál. Když celý ten příběh přelouskám, tak si procházím stránky označené barevným papírkem, a všechny ty zatrhnuté pasáže si přepisuji do sešitu. A věřte nebo ne, tak ono se to občas vážně hodí. Třeba já Vám pak z toho sešitu přepisuji do článků o knihách právě tyto úryvky.

4) Film před knihou

Tak to neexistuje. I když přiznávám, že se našlo pár výjimek, jako např. Pýcha a předsudek nebo Forrest Gump. A i když se říká, že nemáme soudit knihu podle její filmové adaptace, tak u Pýchy a předsudku to tak úplně neplatí. Pamatuji si, že během toho, kdy jsem román četla, a pustila jsem si filmovou verzi z roku 2005 v hlavní roli s Keirou Knightely, tak to na mě udělalo hodně dobrý dojem, a ještě víc to pak ucelilo můj dojem z knížky. A i když se to zmíněné pořekadlo (možná?) používá v tom smyslu, že kniha je milionkrát lepší a celkově nepřekonatelná, tak v případu Forresta Gumpa musím nesouhlasit.

Film jsem viděla už mockrát, a vždycky si v něm najdu něco nového. A navíc zbožňuji Toma Hankse, takže jeho úspěch je u mě vždy zaručen. Ale hned jak jsem začala číst tu knížku, tak jsem měla sto chutí ji ihned odložit. A zahrabat. A nikdy už ji neotevřít. Nevím, jak vypadá kniha v originále, ale v českém překladu se mi to zkrátka vůbec nelíbilo. Možná se mi nelíbilo, jakou práci odvedl překladatel. Možná to tak je i v originále, a má to čtenáři přiblížit to, jaký Forrest vlastně je. Aby se do něj dokázal vcítit. No, u mě to bohužel nezafungovalo.

Já jsem ten typ člověka, který má rád, když text knihy taky nějak vypadá. Má nějakou úpravu, a dodržuje pravidla pravopisu. Toho jsem se tu nedočkala, a neustále jsem měla nutkání vzít tužku, a doplnit si tam čárky a uvozovky. Ale jelikož jsem ji měla pouze půjčenou (díky Bohu), tak jsem se ovládla.

5) Záložky

Vánoce, svátek, narozeniny. Vždycky dostanu záložku. A nemá cenu vysvětlovat, že tuhle sbírku už rozšiřovat nechci – i když se přiznávám, že mi má zrovna přijít jedna z Knižního vesmíru. Fail. To ale nic nemění na tom, že mi moje 3 – s tou novou vlastně už 4 – nejoblíbenější záložky bohatě stačí.

První záložka mi přišla z internetového knihkupectví Martinus.cz s knížkou O psaní: Memoáry o řemesle od Stephena Kinga. Na jedné straně je nápis Zaspal/a jsem na této straně, a z druhé strany jsou volné řádky na nějaké údaje o knize. A i když už je „trochu“ pomačkaná, tak jí to vůbec neubírá na mé oblíbenosti.

Druhou záložku jsem dostala od rodičů (ale vybrala jsem si ji sama). Je plechová, a je na ní vytlačeno 50 books to read before you die. Zatím jich mám ze seznamu přečtených asi 8, takže se mě ještě nějakou chvíli nezbavíte. A které knihy vlastně záložka doporučuje?

1984 by George Orwell

Pride and Prejudice by Jane Austen

To Kill A Mockingbird by Harper Lee

Harry Potter series by J. K. Rowling

On The Road by Jack Kerouac

Men Without Women by Ernes Hemingway

Memoirs of Geisha by Arthur Goltlen

a spoustu dalších…

Moji třetí nejoblíbenější záložku jsem dostala v dubnu ke svým 18. narozeninám od své kamarádky. A řekla bych, že k ní ani nemusím víc psát. Mluví totiž sama za sebe. :-)

Tak, a na svou čtvrtou nejoblíbenější záložku teprve čekám. Prozradím ale, že je na ní Kočka Šklíba z Alenky v říši divů (nebo alespoň ten její úšklebek), a pod tím je citát We Are All Mad Here. Prostě dokonalost.

Nějak takhle to vypadá! :D
Zdroj: www.weheartit.com

6) Káva a čaj

To je moje „závislost“. A zároveň to tak trochu přestavuje moje čtecí podmínky, ať jsou tropy, nebo mrznu. Vždycky se do toho dá hodit trochu ledu. A na čaj mi vážně chybí ten hrníček, na kterém je nápis Louhovat jen 4 strany. Nebo tak něco. Zkrátka si svoje čtení bez těchto dvou nápojů už ani nedovedu představit. Takže když se se mnou někdy potkáte, vezměte mě na kafe. To je dobrý začátek.

7) Spánek? Co to je?

Tak, a dostali jsme se k poslednímu bodu. Když čtu, a ta knížka mě baví, jsem schopná u ní strávit několik hodin v kuse. A nespím. A čtu třeba do 4 hodin ráno. To pro mě vážně není problém. A navíc, když je ten příběh vážně úžasný, napínavý, nebo mě prostě jenom zajímá, jak to skončí, tak si mile ráda ponocuji. Třeba když jsem četla Janu Eyrovou, tak jsem chtěla vědět, jak to dopadne mezi ní a panem Rochesterem. Bum! Odbily 3 hodiny ráno, a já jsem se dočkala rozuzlení. Sophiina volba. Byla její původní verze pravdivá? Nebyla. Jak to tedy vlastně všechno bylo ve skutečnosti? Bum! William Styron mi odkryl celou mozaiku toho úžasného příběhu. A tohle je jen pár příkladů toho, jak mě některé knihy okouzlily.

Zdroj: www.weheartit.com

Tak, a je tu konec! Jako vždy budu ráda, když se se mnou podělíte o Vaše názory. Jaké jsou Vaše čtenářské „nešvary“, zvyky a zlozvyky?

Vážně jsem nečekala, že ten článek bude zase takhle dlouhý, ale stalo se. Pořád mě napadaly další a další myšlenky, a tak jsem musela dál a dál psát. A vyplatilo se.

Jestli se Vám článek líbil, tak jsem neskutečně ráda. A jestli se Vám líbí můj blog, tak budu nadšená, když ho doporučíte někomu dalšímu. Protože lidí, co spolu sdílí nadšení pro to NĚCO, není nikdy dost.

Mějte se krásně, a užívejte si prázdniny!

Evča