1. srpna 2015

Osamělá duše

Haruki Murakami – Kafka na pobřeží

Většina z Vás si už nejspíš všimla – ať už na Facebooku nebo na Twitteru – že jsem začala číst knihu Kafka nad pobřeží, kterou napsal japonský spisovatel Haruki Murakami. A s tou četbou jsem taky po pár dnech skončila (jakože jsem ji dočetla, a ne, že se mi nelíbila, tak jsem ji ani nedočetla). A musím říct, že knížka byla vážně skvělá, ale o tom víc v dalších odstavcích. 


Ani nevím, jestli Vám mám na úvod napsat pár informací o autorovi, protože těch „pár informací“, které se o něm dají napsat, by vyšly na celý článek. Přesto Vám ale prozradím, že Kafka na pobřeží rozhodně není jeho prvotinou.


Dál bych Vám sem klidně opsala anotaci knížky, jenže tím bych v tomhle článku mohla taky rovnou skončit. Jenže jak bych se tu potom asi mohla vypsat ze všech těch pocitů a emocí, které ve mně knížka vyvolala, když byste se v podstatě všechno dozvěděli právě z té anotace? Dozvěděli byste se, o čem kniha je, ale pak byste už nemuseli chtít číst dál. A tak to budete muset zvládnout bez ní.

Teď se konečně dostávám k tomu, o čem má tenhle článek být. Román Kafka na pobřeží. Čtenář se hned v lichých kapitolách seznamuje s příběhem patnáctiletého Kafky Tamury, který uteče z domu svého otce, a v sudých kapitolách zažívá dobrodružství s šedesátiletým panem Nakatou. A ačkoli se tito dva hlavní protagonisté nikdy nesetkají, tak je jejich provázanost klíčová.

Osamělá duše, bloudící po hraně příboje absurdit.

Kafka Tamura žije pouze se svým otcem v Nakanu v Tokiu. Matka, a jeho o šest let starší sestra od nich odešli, když mu byly pouze 4 roky. Z domu utíká v den svých patnáctých narozenin, aby se vyhnul prokletí, které na něj uvalil jeho otec. Zabiješ otce, znectíš matku, zhanobíš sestru. Cílem jeho cesty je město Takamac na Šikoku. Cestou autobusem se seznamuje s 21 letou dívkou Sakurou. A i když ho fyzicky velmi přitahuje, tak ji postupem času začne brát jako svou sestru. 

Místem, které ho v Takamacu okouzlí, a zároveň se stane jeho útočištěm, je Kómurova pamětní knihovna. Původně je čtenář, jako každý jiný, ale poté, co se panu Óšimovi, který zde pracuje, svěří se svým příběhem, tak se stává součástí knihovny. Správkyně – slečna Saeki – ho v knihovně ubytuje a zaměstná. Pan Óšima se Kafkovi stává nadřízeným, rádcem a přítelem. A slečna Saeki? Ta je pro všechny velkým tajemstvím. Od doby, kdy jí ve 20 letech zemřel její milý, uzavřela se do sebe, a několik let jejího života zůstává záhadou. Kafka se do slečny zamiluje, ale celou dobu si pohrává s myšlenkou, že by právě ona mohla být jeho matkou. 

„Poslyšte, pane Óšimo, a když se svým přítelem nejste, myslíte na něj a je vám smutno?“ „Samozřejmě,“ řekne on. „Samozřejmě to na mě občas přijde. Zvlášť, když nastane doba bledých úplňků. Zvlášť, když začínají ptáci táhnout na jih. Zvlášť…“ „Proč samozřejmě?“ přeruším ho. „Každý, kdo se zamiloval, přece v lásce hledá svou chybějící část. Takže když myslí na toho, koho miluje, je mu skoro vždycky smutno. Rád by se vrátil, rád by znovu vstoupil do dávno ztraceného pokoje, po kterém se mu stýská. To je přece normální. Není to žádný tvůj výhradní objev. Tak si na to nechtěj za každou cenu dělat patent.“

Druhým hlavním protagonistou je tak trochu zvláštní šedesátiletý pan Nakata. V dětství se mu stala zvláštní příhoda, a od té doby je úplně jiný, a neumí číst, ani psát. Zato však získal jiné schopnosti, jako například to, že dokáže mluvit s kočkami, nebo že dokáže přivolávat „věci z nebe“ (např. předpověděl, že z nebe budou padat makrely, nebo pijavice). Ale poté, co zabije člověka, musí z Nakana zmizet. Stopem se vydává až na Šikoku. Do Takamacu jede s panem Hošinou. Pan Hošina sice není nejchytřejší, ale pana Nakatu si oblíbí, a se vším mu pomáhá. Pan Nakata do Takamacu jel kvůli tomu, aby splnil důležitý úkol. Ani jeden netuší jaký, ale nakonec společně splní alespoň jeho část. Pan Nakata však jednoho dne umírá ve spánku, a tak dokončení úkolu spočívá na panu Hošinovi. A i Vám samotným zřejmě dojde, že to zvládnul na výbornou. 

Teď se pomalu blížím k závěru článku. Možná je na místě, abych se Vám omluvila, že jsem děj trošku nenapsala trochu přesněji, a že tu píšu o nějakém úkolu, a Vy vůbec netušíte, o co jde, ale mám pro to 2 důvody:

1) Zaslechla jsem, že lidem vadí, když se o ději dozví až moc, a pak nejsou vůbec překvapení. A toho se chci vyvarovat.

2) Článek by byl ještě dvakrát delší, než je teď, a to by se Vám asi nechtělo číst. Nebo byste se během toho ukousali nudou, i když knížka sama o sobě rozhodně nudná není. 

A moje doporučení? Dojmy? Kdybych to měla vyjádřit jen adjektivy, byla by to pravděpodobně slova jako: úžasné, nádherné, ohromující a strhující. Jenže to by na mě bylo moc krátké vyjádření. Takže si to ještě o nějaký ten odstavec prodloužíme.

Zdroj: www.weheartit.com
Kafka na pobřeží je plná metafor, symbolů a otázek. Z jiných knih (nemyslím tím jen Murakamiho) jsme zvyklí, že se během čtení – nebo v samém závěru – dozvíme odpovědi, ale v tomto románu je to právě naopak. Čtenář se nedozví, jak to bylo s mužem, kterého zabil pan Nakata, jestli byla slečna Saeki skutečně matkou mladého Kafky, nebo jestli Kafka skutečně naplnil prokletí. To, že Kafka urazil dlouhou cestu je podle mě myšleno jak vzhledem ke vzdálenosti, tak vzhledem k tomu, jak se „vyvinul“ on sám. Jak dlouhou cestu urazil k odpuštění, k lásce, k přátelství. Pan Óšima pro mě svou zvláštností symbolizuje vyrovnanost. Rovnováhu. Ideální stav věcí. Ale dost o tom.

„K poezii přece odjakživa neoddělitelně patří symbol, jako k pirátovi rum.“

Knížku Vám rozhodně doporučuji.  Nebo takhle. Já jsem z ní skutečně nadšená. Vlastně ani nevím proč. Nejspíš za to můžou ty otázky, na které v románu nenajdu odpověď, a můžu tak zapojit svou vlastní fantazii, a příběh si dokončit k obrazu svému. A navíc je to pro mě první Murakamiho knížka, kterou jsem si přečetla, takže nemám s čím srovnávat, ale i tak musím říct, že Kafka na pobřeží je opravdu skvělý kousek, který by ve Vaší knihovničce neměl chybět.

Tak doufám, že jste článek dočetli až do konce, a že se Vám alespoň trochu líbil. A jestli ne, tak je mi to líto, ale s tím já asi nic nesvedu, ať je chyba na mé straně sebevětší. 

A na samý závěr bych ráda napsala, že i když mě Murakami touto knížkou neskutečně zaujal, tak na „my darling Jack“ se bude muset ještě hodně snažit. 

A co Vy? Četli jste už něco od Murakamiho? Četli jste už Kafku na pobřeží? Pokud ano, jak to podle Vás všechno bylo / dopadlo? 

Pokud se Vám článek líbil, budu ráda za každý komentář, nebo sdílení.

Mějte se krásně, a užívejte si prázdniny. Už nám jich zbývá jenom jedna polovina, a pak „hurá“ do maturitního ročníku.

Evča

2 komentáře:

  1. Kafka na pobřeží je pro milovníky Murakamiho naprosto zásadní dílo :) Zatím jsem ho četla jen jednou, protože mám pořád co číst, ale chystám se, že si tento román přečtu znovu, spolu s Kronikou ptáčka na klíček.
    A protože už vím, jak to dopadne (nebo lépe řečeno nedopadne, což je pro HM tak typické), tak si budu četbu jen tak vychutnávat a třeba i lépe pochopím přechody do různých světů popřípadě chování hlavních postav a poznám narážky na různá literární díla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro mě to je první knížka, kterou jsem si od něj přečetla. A protože mě neskutečně zaujala, tak se nemůžu dočkat dalších knížek, které si od něj přečtu. Taky mě zaujalo, jak moc v téhle knížce narážel na západní kulturu. :-)

      Vymazat